THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nejsem si jist, kolik hudebních těles z ázerbajdžánského Baku jsme tu recenzovali, ale dost možná je VIOLET COLD první vlaštovkou ze země, které vládne prezidentská oligarchie Alijevů. A dost možná je to možná i první black metal, o kterém mohu napsat, že má pozitivní a mnohdy i veselé vyznění.
Týpek, který za celým VIOLET COLD stojí, je Emin Guliyev, někdejší člen black-doomových VOID. Svoji aktuální tvorbu však ladí do zcela jiných barev. Pokud VOID byli dřevní chřestivou temnotou, tak VIOLET COLD jsou zcela na opačné straně blackmetalového spektra. Však od doby VOID už vyzkoušel vše od náhrobních ambientů až po taneční hudbu.
„Desperate Dreams“ je deskou, která se rouhá samotným kořenům black metalu. Tam, kde black metal tradičně používá mollové postupy a utápí se v depresích a melancholiích, tam Guliyev za kytarovou hradbou roztáhne klávesový deštník ze zářivých neonových synthů, který je plný durové veselosti. Jediné, co tedy musí ještě rozhodně doladit, jsou ubíjející bicí, které sice skladby s potřebnou vervou ženou kupředu ve zběsilém tempu, ale jsou tak šíleně nenápadité, až to dojem ze všeho toho černokovového juchání trochu kazí. Nic to ale nemění na tom, že toto spojení black metalu, shuegazu a syntezárového brutalismu nabízí hodně neokoukaný a současně heretický pohled na blackmetalovou hudbu.
7,5 / 10
Desperate Dreams (2015)
Vydáno: 2015
Vydavatel: Pest Productions
Stopáž: 35:33
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.